pátek 30. prosince 2016

Minirecenze v trochu větší náloži


Dlouho jsem nepsala a je dost dobře možné, že ještě dlouhou dobu psát nebudu. Prostě to nejde a než dělat něco nekvalitně a špatně, raději to nebudu dělat vůbec. Aspoň trochu funguju na instagramu. Najdete mě tam pod přezdívkou sovizena. Tam se toho moc psát nemusí a přidat sem tam fotku mě docela baví.

Minirecenze jsou jedna z mála věcí, které mě pořád docela baví (ale i tak tenhle článek vznikal někdy od podzimu). Je to taková krátká a příjemná forma jak o produktu něco říct. V poslední době totiž o hrozně moc věcech prostě nemám co říct a neumím si představit, že bych o nich popsala stránku. Jako hmmm další odličovací pěna, uděláte takhle a jste odlíčené, další řasenka, uděláte takhle a máte obarvený a trochu slepený řasy, další makeup s kterým se lesknu protože mám mastnou pleť. Prostě je to pořád dokola to samé.

Kosmetiku mám stále ráda, to né že ne, jen spoustu věcí už někdo recenzoval a tak mi přijde zbytečné o nich psát nebo se nechci zbytečně opakovat. Taky bych byla děsně ráda minimalista a spokojila se s pár věcmi co mi maximálně vyhovují, jenže ani to se mi nedaří. V současné době mi kosmetika zabírá tři šuplíky a mě se jí ani nedaří spotřebovávat tak rychle jak bych chtěla. Ale aspoň už nekupuji každou roztomilou hloupost - což může být i tím, že Etude House (a další) neměl v poslední době kolekci, která by mě vzala za srdce a byla natolik kvalitní, že bych do ní chtěla jít. Asijské stíny jsou málo kdy pigmentované natolik, aby mě uspokojili. A koupit si pěknou paletku, kterou nebudu používat protože ty barvy jsou prostě slabý, zkrátka nechci. To si ty peníze raději ušetřím a vrazím je do něčeho, co mě barevně uspokojí víc, byť to nebude roztomilé.

Tolik tedy k mé obhajobě neaktivity. Ještě bych tu mohla napsat dalších pár odstavců s nějakými důvody, ale proč? Slíbila jsem minirecenze, tak jdeme na ně.

Kiehl's: Daily Reviving Concentrate - noční mi nevoní, tak jsem zkusila denní variantu. Má to být suchý olej. Na mě je to mastné, mastné a ještě jednou mastné. Nevsakuje se to. Mám to na obličeji klidně i hodinu po nanesení a pořád je to mastné. Takže tohle v plné verzi fakt ne.

Elizabeth Arden: Skin Protectant Eight Hour Cream - představte si tu nejhutnější vazelínu, přidejte do toho něco jako vůni propolisu a obarvěte to na oranžovo. Tak takhle ten vzorek vypadal. Hutné cosi, co se téměř nedalo rozmazat po obličeji. Když už se mi to povedlo, tak to tam v té šílené lepivé vrstvě sedělo několik hodin dokud jsem nešla spát a neodrbalo se to o polštář.

Sisley: Creamy Mask With Tropical Resin - prý je to vhodné na kombinovanou a mastnou pleť. Jako nebylo to zlý, plní to co to říká. Je to krémová lehčí maska a je celkem příjemná. Něco i vyčistí, ale ne tak moc abych byla spokojená. A pak jsem se podívala kolik to stojí v plném balení. 122$ za 60ml! To jako fakt někdo je ochoten dát takové peníze za v podstatě průměrnou masku? Tohle asi nikdy nepochopím. Za tyhle prachy by to mělo dělat zázraky, z pleti vytahat totálně vše co tam nepatří a ještě vás o pár let omladit. Trvale.

Artemis of Switzerland: Med Lipid Replenishing Face Cream - asi nejvíc neobvyklá parfemace u krému na kterou jsem narazila, ale rozhodně nebyla nepříjemná. Krém samotný je lehký a velmi dobře se roztírá. Jenže trvá 3x tak dlouho než u ostatních krémů než se vám ho povede rozetřít tak, aby nedělal na obličeji čáry. Vsakuje se rychle a nezanechává žádný nepříjemný povlak. Používala jsem ho tři dny a žádný zázrak se nekonal. Od krému za 40 euro bych čekala trochu něco víc.

Sephora: Ultra nourishing shower cream - příjemné krémové mýdlo, které mi navíc svojí vůní připomnělo dětství. Bude to znít divně, ale takhle voněla zelená měňací rtěnka mojí mamky a tu rtěnku jsem zbožňovala. Asi se někdy zajdu podívat kolik za tohle mýdlo chtěj.

SkinFood: Aloe Watery Sun Daily - docela hutný opalovací krém, ale za chvilku se vsáknul a ani jsem o něm nevěděla. Zkoušela jsem ho i na obličej a naprosto v pohodě. Jen teda v našich ČR podmínkách se mi ho nepovedlo otestovat tak jak by si zasloužil. Nicméně byl fajn.

Nature Republic: Hand and Nature Cream - Green Tea - příjemně vonící krém. Trochu jsem z něj cítila i citronovou trávu. Bohužel dělal mastný povlak na rukou.

Too Cool For School: Pumpkin sleeping pack - příjemná vůně, která se hodí hlavně k podzimu. Takže pokud někdo ujíždí na dýních a jejich všeobecné každopodzimní propagaci, směle do toho.

su:m37 Flawless Regenerating Eye Cream - neuvěřitelně hutný oční krém. Bohužel se mi nějak odmítal vsakovat a tak ráno při umytí obličeje, jsem smývala i část krému a nezáleželo na tom jak málo ho dám. Pokud nechcete dostat infarkt, nedívejte se kolik stojí.

Estee Lauder: Revitalizing Supreme+ Global Anti-Aging Cell Power Creme - vážně peckovní krém. Moje pleť vypadala mladší a krásnější. Asi bych ho fakt chtěla v plném balení, bohužel jeho cena mi to nedovolí. Dva tisíce za krém jsou prostě hodně. Možná až budu velká a bohatá.

Missha: Cho Gong Jin Cream - hutný, divně páchnoucí, luxusně vypadající. Možná by mohl být fajn, ale prostě z těch dvou vzorků, co jsem měla, se to poznat nedalo.

Kiehl's: Ultra Facial Moisturizer - je příjemný, má SPF 30, je trochu tekutější, dobře se roztírá a rychle vsakuje, nezanechává lepivý nebo mastný pocit. Prostě je dobrej, ale stejně jsem si ho nějak neoblíbila, nevím proč, nějak jsme si nesedli.

SkinFood: Gold Caviar Collagen Plus Serum (Anti-Wrinkle Effect) - gelově kašovité sérum, obvykle dávám přednost víc tekutým. Neoslovilo mě.

It's Skin: Star Cream - není špatný, je takový hutnější, fajn na zimu a určitě spíš pro sušší pleť. Když ho dáte hodně,  špatně se roztírá.

TonyMoly: Timeless Ferment Snail Cream - krém s poněkud zvláštní vůní. Nepřišel mi ani super, ani nijak špatný. Prostě obyč krém.

TonyMoly: Nutra Energy 100 Hours Cream - skvělej hutnější krém. Docela bych ho brala na chladnější období roku. Rozhodně mě zaujal. Na ebay je kolem 350 Kč, takže do něj asi časem i půjdu.

Missha: Near Skin Aging Defense Serum - s Missha sérama jsem zatím vedle nešlápla, takže i tohle bych opravdu ráda vyzkoušela ve velkém balení.

Missha: Time Revolution Aqua Youth Cream - opět příjemný krém. Missha prostě umí. Na den pro mě ideální věcička s dobrou roztíratelností a rychlou vstřebatelností. Při tom není vyloženě mastný, ale ani gelový. Něco mezi co mi prostě sedí.

To je vše. Tímto bych ráda pozdravila i nějaké ty anonymní hatery, které jsem zaznamenala a kteří měli potřebu mi v komentářích psát zbytečné kraviny a plýtvat svým životem na mě jakožto zloducha používající kosmetiku co se testuje na zvířatech a nadávat mi jak zničený musím mýt vlasy po odbarvování. Asi tenhle podivný sport nikdy nepochopím.
Vás ostatní samozřejmě zdravím také a přeji vám krásný rok 2017. Ať je pro vás plný dějících se věcí, které dobře dopadnou.

úterý 26. července 2016

Shiseido: Professional AdenoVital Eyelash Serum

Pár dní nazpátek jsem si při malování všimla, že mám nějaký divný řasy. Takový o dost delší a po namalování to vypadalo ještě divněji. Uvědomila jsem si, že mi vlastně už dlouho nevypadla žádná řasa, což se mi dřív dělo hodně. Takže jsem ještě o kousek víc zapřemýšlela a docvaklo mi, že by to mohlo mít na svědomí sérum na řasy co už asi měsíc a půl nepravidelně používám.

Ráda bych ho používala pravidelně, ale prostě občas zapomenu nebo se mi nechce na sebe patlat ještě jednu věc navíc. Nějak jsem tedy nepřikládala jeho používání váhu a říkala si, že to stejně nebude fungovat když na to tak peču. Jenže ono to asi fungovalo a já teď lituju, že jsem si nevyfotila svoje řasy před a po.

Jako né, že by to byl až tak markantní rozdíl. Hustší řasy určitě nemám, ale o něco delší jsou a hlavně mi už nevypadávají. Dřív fakt stačilo si promnout oko a jedna až dvě řasy byli pryč. A já si mnu oči hodně. Sem tam se i za řasy tahám, když mám pocit, že mě tam něco škrábe.


Poměrně nenápadná stříbrná nádobka skrývá 6g séra. Na ebay tahle sranda vyjde zhruba na čtyři stovky, což je oproti sérům, která se prodávají u nás docela dobrá cena. Tedy aspoň co jsem tak googlila, tak to tu lítá za sedm stovek, litr, dva litry...takže brát Shiseido. Já ho v Don Quijote měla za 1600 yen (takže asi 370kč), jen si nepamatuju jestli mi odečetli daň nebo ne.


Po prvním rozdělání mě hodně překvapil aplikátor. Má tvar spíš jako kdyby byl na pusu, ale kupodivu s ním ty řasy/kořínky řas nějak pomatlat jde a vůbec to není nepohodlné. Prostě šup sem, šup tam a hotovo. Precizní práci nečekejte, spíš trochu nepořádek v podobě nerovnoměrně naneseného séra. Obvykle to vyřeší další přejetí aplikátorem a rozpatlání.

Pokud by vás zajímaly nějaké další detaily, můžete mrknout na ofiko stránky. Za mě je Shiseido: Professional AdenoVital Eyelash Serum skvělá a funkční věc a můžu jí jen doporučit.

středa 29. června 2016

Jaminkyung: Gokmul Care Original Natural Grain Cleansing and Mask

Delší název tahle hloupá maska snad už ani mít nemůže. Říkejme jí tedy nadále jen maska. Sehnala jsem jí ve výprodeji na testerkorea asi za 5$. Člověk měl radost, protože to vypadalo jako kauf roku. Na ostatních internetech stála tak 20$. Moc jsem netušila co od ní čekat.



Návod na zadní straně mi toho moc neprozradil. Takže trocha googlení a dozvěděla jsem se tohle:


Cleansing pack that removes dead skin cells and soaks up sebum and oil.
Intensively provides a surge of moisture and nutrition for skin.

Mix it with water at the rate of 1:1 to make it cream type.
Removes makeup clearly and apply it to the face massaging lightly.
Wash your face with lukewarm water.

pátek 24. června 2016

Innisfree: Real Skin CC Cream

Zas jednou jsem zatoužila zkusit něco jiného. Něco čistého, nepřezdobeného, dospěláckého a rádoby přírodně se tvářícího. Pořídila jsem si Innisfree: Real Skin CC Cream. Innisfree moc nepoužívám a mám ho zafixovanou jako takovou "lepší" značku i když jí asi není. No pobavte se za co jsem utratila tři kila.


Design má CC strohý a takový čistý a přírodní. Prostě Innisfree jak vyšitý. Velikostně padla lahvička dobře do ruky a dala se to při krizi hodit i do kabelky, protože balení bylo bytelné. Tím bych tak slova chvály ukončila.


To co vidíte nebo možná spíš nevidíte na fotce je jako ono. Světlounký bílý lehký krém, který se po rozetření opravdu velmi decentně až téměř neznatelně zabarvil a vůbec nekryl. Nebo možná tak z 20ti procent kryl abych mu nekřivdila.

Jestli se stíral nebo držel na tváři celý den, bylo prakticky jedno. Stejně nekryl. Jediné co se o něm dá říct, že by byl použitelný jako krém pod makeup. Ke konci jsem ho přesně tímhle způsobem používala, protože samostatně to fakt moc nešlo.

CC tady má být, jak je uvedeno na lahvičce, zkratka pro color control. Netuším jakou barvu to má kontrolovat, možná mají v Koreji jiné barvy než u nás. Tři kila za něco co vlastně nedělá svojí práci je fakt blbá cena. Takže tohle si rozhodně nepořizujte.

úterý 21. června 2016

Innisfree: No-Sebum Mineral Powder a Blur Powder

Dneska jsem se rozhodla napsat recenzi na jeden pudr a zjistila jsem, že jsem ještě ani nezvládla napsat něco o jeho bráškovi, který mi už před nějakou dobou došel. Takže si dáme dvojrecenzi.

Jako první přijde na řadu No-Sebum Mineral Powder. Byl to můj druhý sypký pudr v životě. Tím prvním bylo kdysi dávno cosi od Dermacolu a byl k tomu přiložený vysoce nepoužitelný štětec. Překvapivě jsem to nepoužívala (protože tenkrát nebylo čím) a po pár letech vyhodila.

Jenže na No-Sebum jsem slyšela chválu. Tak jsem si řekla, že to zkusím vydržet a pudrovat se něčím co není slisované a má to houbičku, kterou se to blbě nanáší a práší to a má to miniaturní dírky, přes které se to jako má dávkovat a mě se nikdy nepovede vysypat to správné množství.......no prostě je to zdlouhavý proces, který se vám nechce dělat každý den.


Pudru je v krabičce 5g a i když vám to asi přijde málo, tak to zas tak málo není. On je lehounkej a je ho tam dost. Krabička samotná je z bytelného plastu a vejde se docela dobře do dlaně. Takže by se to dalo i nazvat příjemným pudrem do kabelky.


Veliké pozitivum No-Sebum Mineral Powder je, že je transparentní/bílý. Záleží jak velikou vrstvu si dáte. A věřte nebo ne, tenhle pudr i přes veškeré to mrcasení s vyklepáváním, namáčením houbičky a ťupáním po obličeji, za to docela stojí. Udělá totiž nádherně hladkou a na dotyk až sametou pleť a opravdu trochu zbrzdí mastná místa na obličeji. Zázraky neumí, ale pokud si ho pořídit kvůli něčemu znovu, tak kvůli tomu abych si mohla osahávat obličej a ochat jak je to hebounké. Navíc na ebay ho schrastíte za 150 Kč a to je hodně fér.

sobota 21. května 2016

Den 21 - přelet Tokyo - Nagoya - Helsinki - Praha

Vstávala jsem v 4:45 a moc dobře mi nebylo. Malování se jsem vzdala a rozcuchaná, nenamalovaná, ohnuslá, nevyspalá, s kolabujícím tělem jsem se rozloučila s Františkem a vyrazila na metro. Ještě jsem se stavila v krámě pro jídlo a pití, protože se znám a když to na mě přijde a nenajím se, tak mi bude fakt zle. S klukama jsem měla sraz zhruba v 5:20 na Akihabara station. Což jsem měla stíhat, kdyby mi cesta na metro netrvala tak dlouho, kvůli těžké krosně. Takže pak jsem i popobíhala s tou šílenou věcí na zádech.

Metro jsem stihla, jen jsem si ještě musela dobít Pasmo kartu na poslední cestu. A dobře jsem udělala, že jsem si tam raději dobyla víc. Na Akihabara station jsem sice chtěla projít na Rail Pass, který mi ještě platil, ale to by tam musel v té kukani někdo být aby mě pustil. Nepomáhalo ani řvaní ohajó gozajmas, sumimasen, koničiva, helou, its enybady hýr...? Takže jsem prostě prošla na Pasmo a potkala se s Pidim a Meglarem. Konstatovali, že vypadám strašně.

Ve vlaku na Hanedu, jsem se malinko vzpamatovala a řekla si, že se přece jen zkusím trochu namalovat abych vypadala jako člověk. Už jste se někdy malovali v klepajícím se vlaku? Rovný linky se dělají fakt špatně. Navíc jsme se pomalu blížili do cíle, takže malování jsem skončila přesně 10 vteřin před zastávkou. Je skvělé jak jsou vlaky přesné, a že je na ně spoleh.

Tak jsme vyrazili odhodit zavazadla a získat letenky. Pidi s náma neletěl, jen posílal zavazadlo do Čech. Takže člověk by řek, že se zdá být jednoduchý počet dva lidé a tři zavazadla. Nebyl. Slečny za přepážkou jsme zmátli takovým způsobem, že trvalo snad 40min než to psychicky přechroupali a finálně nalepili na všechny zavazadla cedulky a dali nám letenky. Nutno jim přiznat, že mezitím zuřivě pobíhali a zařizovali jakési tajuplné věci. A nám se tak zkracoval čas kdy jsme měli boarding.

Naštěstí jsme to zvládli. Zvládli jsme i projít přes kontrolu, já už klasicky pípala a tak mě museli oskenovat a prosahat. Inu gothické kalhoty plné železa.....Melovi jsem zdůraznila, že fakt k letadlu neběžim, ale nakonec to nebylo nijak zásadně potřeba, spíš jsme rychle šli a stihla jsem i masáž v křesle, kterou jsem fakt potřebovala.

Den 20 - návrat ze Seoulu do Tokya

Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci a zašli na snídani, která byla v ceně našeho Pencil guesthousu. Nacpala jsem se čtyřma toustama s máslem protože je prostě miluju, pak jsme odchytli paní z recepce jestli můžeme mojí megakrosnu nechat ještě tady a vyrazili do města.

V plánu byla Gangnam station a její náhodné projití. Což by mohlo být příjemné kdyby nebylo 32 stupňů ve stínu. Takže jsme našli pár zajímavých věcí jako třeba českou hospodu a zalezli do podchodu, v kterém se nacházelo nákupní městečko. Abych to uvedla trochu na pravou míru, on totiž Xsoft sháněl nějaký rychlonabíjecí kabel ke svému LG telefonu. Což byl fakt problém, protože všude okolo nás se to hemžilo Samsung stánky.....teda až na to, že se nám už předtím povedlo vlézt do kanceláří LG, jenže tam neuměli na recepci anglicky, tak jsme to vzdali a vypadli aby nebyla ještě nějaká ostuda.


docela zvrhlost

středa 18. května 2016

Den 19 - Seoul

Dnešek je zase plný hodně rozporuplných pocitů. Pořád se nedokážu rozhodnout jestli mi to tu přijde fascinující a úžasné nebo mě to sere. Nejsem na to zvyklá, není to Japonsko, je to totálně jiné. Architektura a uličky, zvláště pak noční uličky jsou úžasné. Všechno svítí a všude to žije. Ale to bych předbíhala. Vezmeme to pěkně od začátku.

Ráno se mi, jak jinak, nechtělo vstávat. Ale na recepci byla i nějaká snídaně zdarma a tak jako správný češi, jsme tam museli zajít. Byl tam tousťák, dva topinkovače, vařený vejce, několik druhů cornflakes, mlíko a džus. Dášenka milující máslíčko tající na ještě teplém toustu, zpráskala čtyři plátky tousťáku a labužnicky to zapila z papírového kelímku mlíčkem mírně odlišné chuti.

Pak jsme s Xsoftem porovnali plány a vyrazili společně do Myeong-dong. Tam jsem zahučela do prvního krámu s kosmetikou, pak si mě Xsoft vyfotil a zmizel okukovat nějakej hrad. A mě už po prvním nákupu bylo jasný, že jsem totálně v hajzlu. Taška byla docela těžká a jestli obejdu i další krámy, tak budu váhově hodně přes limit. Jenže si plním sen a kvůli nákupu kosmetiky jsem přece tady.


úterý 17. května 2016

Den 18 - letíme z Tokya do Seoulu

V 7 ráno prý bylo zase zemětřesení, ale prospala jsem ho. Budilo mě spíš zuřivé pršení, které nepřestalo ani když jsem se rychle zabalila a vypravila na letiště. No co trocha vody nikoho ještě nezabila.

Na letišti jsme byli o dost dřív, což vzhledem k mým obavám z nalepených účtenek v pase byla výhra. Naštěstí to bylo fakt easy. Krosnu mi odbavili velmi rychle a už jen s příručním zavazadlem jsem proběhla ostatní kontroly. Pak teda u jedné mě chtěli poslat dál a já jim ukázala na ten půlmetrovej toaleťák, že to fakt v pase nechci a tak to vytrhali. Divný že jen tak, bez jakýchkoliv otázek nebo kontroly. Nu co, mě to je jedno. Pak jsme dali snídani či spíš oběd v McDonaldu, protože Xsoft to prostě má rád. A pak jsem našla masážní křeslo při čekání na náš let. Bylo to nejlíp utracených 200yen za poslední dobu.


pondělí 16. května 2016

Den 17 - Tokyo

Dnešek byl zase spíš odpočinkový. Dopoledne jsem vylezla ven a pořád se divila jak pěkně čisto tu je i přes tu víkendovou párty. Nikde nic není zničeného nebo znečištěného, žádné odpadky....prostě ve zbytku světa nevídaná věc.

V místní sámošce jsem si koupila podivnou dobrotu. Byla na tom slanina, náplň byla spíš smetanovosýrová a to zelený jsem neurčila.


Trochu psycho mi přišlo balení. Máte pult kde jsou tyhle dobroty a u toho máte krásné celofánové sáčky a zlaté drátky/proužky na zadělání. Jako stačí to trochu naaranžovat a fakt to spíš než jako snídaně bude vypadat jak minidárek.

Dál jsem vlezla do Don Quichota a prolezla ho velmi pečlivě. Nafotila jsem kdejakou kravinu, takže časem se snad dokopu k udělání přednášky "kolik co stojí v Japonsku". Mám fakt vyfocený hlouposti jako kartáček, pasta, plíny pro psy, nakládaný česnek, koření, víno, polévky, vejce, ponožky, peněženky, trika, kecky, kulma, prodlužovačky, pánve,.....

Pak už byl čas oběda a tak jsem muže vytahla na trochu dražší sushi. Světe div se, jemu chutnalo. Asi to bylo tím, že měl pár dražších kousků. Taky zjistil, že zázvor vymáchaný v sojovce chutná skvěle.


neděle 15. května 2016

Den 16 - Tokyo

Dnešek byl jedním z těch naprosto super dnů, kdy si přejete, aby trvali věčně. Ráno mě probudili divné zvuky tleskání a bubnů někdy před 8 ráno. Pak už jsem neusla a někdy do půl desáté otravovala muže. Pak jsem se vydala ven, zatímco on se začal pomalu psychicky připravovat na to, že vstane. A venku probíhala pařba. Jako jo, něco jsme viděli už večer, ale vůbec jsme netušili co to může být. Pravděpodobně to bylo Sanja Matsuri, protože jsme v Asakuse a je něco jako třetí víkend v měsíci (pokud to náhodou nebylo Kanda Matsuri). Né, že bych ty svátky znala, ale google něco našel.

Takže člověk vylezl ven a tam fakt všichni totálně pařili. Bubny zněli, svatostánky vypadali slavnostně a okolo se motali chlapi s délkou oblečení, kterou by jim mohl závidět i Zap Brannigan.


Co mě hodně překvapilo, byli potetovaní chlapíci a slečny. Stáli polonazí prostě jen tak u bubnů nebo úplně jen tak na ulici a lidi si je fotili a obdivovali jejich tetování. Dokonce jim dávali podržet i děti a fotili s nima svoje děti. Vždycky jsem měla za to, a mnohé názory mě v tom utvrzovali, že v Japonsku je tetování vnímáno jako něco špatného a yakuzáckého. Dnešek mi tuhle představu fakt zbořil. Dnes to vypadalo, jako když lidi obdivují umění a člověk s celotělovým tetováním si zaslouží respekt a zároveň je atrakce. Fotky mám, ale hodím později, dnes zas moc nefunguje net a je za trest něco nahrávat.

sobota 14. května 2016

Den 15 - Tokyo

Ráno jsme zase sbalili svých pět švestek a šoupali se o dům dál. Začínám mít dost oprávněný strach, že tu hromadu věcí prostě neodvezu. Budu muset zkomprimovat svojí rozšiřující se sbírku instantního kari. Což bude probém, každý kousek je jiný a má jinou pálivost a možná i jiné dávkování. Jeden by skoro řek ať to teda nekupuju, jenže ono se tak špatně odolává když to tu stojí 170yen a u nás bez problémů 150 Kč.

Taky mě trochu mrzelo, že jsme včera nezůstali déle v tom sport baru. Když jsme odcházeli, začali se tam scházet místní a třeba by jsme si užili nečekanou zábavu. No alespoň jsme tedy šli včera brzo spát a já se vzbudila příjemně vyspaná. I když nutno podotknout, že v noci mě budili divný křeče v chodidlech.

Dnešek byl trochu smutný, protože jsme se s Melgarem a Pidim rozdělovali. Ale zas jsem jela za mužem a zítra půjdeme oblézat bazary s figurkama. Velkou část cesty jsme měli ještě společnou, takže pokec a pivo v shinkansenu, loučení přes okénko, mávání a pak už jsem osaměla a frčela do Tokya sama.

S Františkem jsem měla sraz na Ueno v 19:14 a do Tokya přijížděla v 16:47. Takže hromada času. Hodila jsem krosnu do skříňky a rozhodla se zajet do Ikebukuro do obchoďáku Sunshine City. Našla jsem si, že je dokonce jedna stanice i blíž (ať žije lovení free wifi v metru) a vydala se vstříc svému osudu. Doufala jsem v ulovení kabelky nebo peněženky Samantha Thavasa.

Po cestě jsem procházela okolo Owl Toweru a vzhledem k mé lásce k sovám nešlo tohle nevyfotit.


pátek 13. května 2016

Den 14 - Hiroshima

Dneska jsem se prošla po městě. Myslela jsem, že půjdu určitým směremrem adojdu k Peace Parku, no nepovedlo se, trochu jsem se ztratila. Ale díky tomu jsem viděla spoustu obyčejných a krásných věcí. Jako třeba obyčejný obchod z řasama (těma k jídlu) a obchůdek s různými druhy rýže. Taky krásné kanály. Ano asi to zní hloupě, ale v Japonsku se dají obdivovat i kanály.



Taky jsem potkala spoustu pomníčků či cedulí s popisem budov, které přežili výbuch. Ono se o tom asi tak moc nemluví, ale nebyl to jen A-bomb dome. Potkala jsem i spoustu usměvavých a milých lidí a dokonce i chlapce, který se velmi lámanou angličtinou pokoušel zeptat, jestli se se mnou může vyfotit. Bylo to prostě cute, takže mohl.

čtvrtek 12. května 2016

Den 13 - Hiroshima

Dnešek bude jen tak krátce. Ráno jsme se zabalili a vypadli z našeho minibytu. Bohužel vlak jel až za hodinu, tak jsme museli na nádraží čekat. A já si dala nějaké silnější kafe a byla nafrčená jak veverka. Nervózně jsem pobíhala a otravovala kluky až konečně uplynul kýžený čas a šli jsme na nástupiště.

V samotném shinkansenu se nic moc nedělo. Spapala jsem svůj salát k sváčoobědu, vypila zelený čaj a kochala se výhledem z okna. V Hiroshimě jsme pak došli během 15ti minut do dalšího bydlení, vylovili klíče ze schránky, shodili krosny a vyrazili do muzea a parku.

Vím, že jsem si slibovala, že muzeum už dávat nebudu, ale neodolala jsem a šla tam znovu. Blbě a smutno se mi udělalo asi tak po 5ti minutách, tak jsem to opět jen proběhla. Naštěstí je muzeum v rekonstrukci, tak je tam jen část expozice a proběhnout se to dalo rychle. Z logických důvodů jsem nefotila. Ono taky co fotit když tam máte věci typu "tohle je bento box nalezený matkou pod tělem jejího syna", "tohle je cvička 13ti letý holčičky", "tohle jsou vlasy 14ti leté dívky, která i přes veškerou péči své rodiny zemřela na popáleniny tři dny po výbuchu".

Peace park byl lepší a člověk se aspoň trochu vzpamatoval. Nezapoměli jsme mrknout ani na A-bomb dome a potkali tam člověka s opravdu velkou selfie tyčí.



Než jsme došli k Hiroshima Castle, tak bylo příliš pozdě a byl zavřený, ale i tak byl krásný. Škoda, že i park o kus dál byl už zavřený. Tak jsme jen zamířili k domovu, stavili se po cestě pro večeři a teď mě pekelně bolí nohy, protože nejsme másla a chodíme pěšky.

krásnej strom

hrad

narazila jsem i na nějaké čtení o vaření

cute stojany u staveb

středa 11. května 2016

Den 12 - Osaka

Na dnešek jsem se skvěle vyspala. Nad barákem nám celou noc létali letadla, tak jsem se cítila jako doma. I když je to tu prťavé, vůbec by mi nevadilo tu zůstat. A myslím, že spousta z vás by se ráda přidala i kdyby jim vedle hlavy jezdil shinkansen a nad hlavou létala letadla každých 30min.

Kluci chtěli vyrazit do chrámu. Ukecala jsem je, že já s nima teda taky dám chrám a oni se mnou Purin Café. Měl to být nějaký mrtě starý chrám. Mělo být teplo a nepršet. Byla kosa, přes den i pršelo a chrám byl v rekonstrukci. Tak jsme nafotili okolí a já mega mrzla, protože svetr jsem nechala doma. Aspoň tam měli rybníček s želvičkama, tak mi něco zvedlo náladu.


úterý 10. května 2016

Den 11 - Osaka

Ráno pršelo a brutálně se nám nechtělo z postelí, ale dřív nebo později jsme vypadnout museli. Takže pobalit a tradá do Osaky. Chytli jsme skvělý shinkansen kde jsme měli vagón jen a jen pro sebe. Což na těch 20min cesty bylo stejně jedno, ale prostě pocit luxusu.

Po příjezdu na Shin-Osaka, jsme hodili krosny do skříněk a vydali se směrem do Osaka akvária. Já už tam sice byla, ale rozhodla jsem se si to dát znovu, protože to je úžasný zážitek. Bohužel moje tělo, které si dělá co chce a v noci vyzvrátilo džus co mi nesedl (jako fakt obyč pomerančový džus...dobře s trochou Bacardi, ale fakt jen malinko), se rozhodlo, že mi opět udělá radost. Tentokrát strašnou přecitlivělostí na dotek, radostnou euforií a skoro až orgasmickým stavem. Věřte mi, asi po 10ti minutách to už fakt nebyla sranda.

No tak v tomhle stavu jsme po dalších asi 20 minutách dorazili k akvárku a mě to víceméně přešlo. Po cestě jsme potkali žirafu z Lega a zjistili, že uvnitř obchoďáku vedle akvárka je Legoland. A nepustili nás tam protože s sebou nemáme dítě.


V samotném Osaka aquarium jsem se sice snažila fotit, ale většina fotek je prostě rozmázlá. S minifoťákem za pár korun hyperaktivní vydru, tuleně ani delfína prostě nevyfotíte. Takže mám jen ty zvířata co se nehýbali a vypadali strnule až mrtvě.

pondělí 9. května 2016

Den 10 - Kyoto

Ráno bylo krušné,ale vzhledem k tomu, že někdy v pět ráno jsem se vzbudila a vzala si brufen, nebyla to až taková trága. V posteli jsem se válela do 10ti protože venku pršelo a předpověď na celý den nenaznačovala možnost změny. Dnešek jsem tedy prohlásila za lazy day.

Jelikož courat venku fakt nemělo smysl, koupila jsem si deštník v nejbližším shopu a došla do Yodobashi Camery. Půlku dne jsem strávila ocháním nad barevnýma kabelama, příslušenstvím k mobilům, rýžovarama a tak podobně.

růžový stativ

růžoý objektiv

A jelikož jsem stále bez internetu a v yodobě je wifi zdarma, mohla jsem se dohodnout s klukama kam zajdem na oběd. Byli kousek ode mě a cpali se curry s řízkem a rýží. Taky jsem si v automatu jedno objednala a cpala se až se mi dělali boule za ušima. Japonské curry mi prostě chutná.

neděle 8. května 2016

Den 9 - Koyto

Ráno jsem byla líná vstávat a tak jsem se válela až do devíti. A co, však je neděle. Venku byl klid a vypadalo to, že i vedro. Časem jsme se s klukama i dokopali k vyražení ven a ukázalo se, že tam zas tak vedro neni. Na začátek dne byl plán jasnej. Pidi potřebuje nové boty. Ty co nosil celý rok na Novém Zélandu už měli díry v podrážce, která sama existovala spíš v teoretické rovině.


sobota 7. května 2016

Den 8 - Kyoto

Večer jsem se trochu v mrákotách pobalila a ráno byla domluvená na sraz s Melgarhem a Pidim, že pojedeme do Kyota. Teda domluvená...když vám někdo pošle selfie s nápisem Tokyo station a řekne, že sraz je tady, tak to moc domluva není. Zvlášť když víte, že těch vchodů je tam víc a Tokyo station má tak kilák čtvereční.

V noci jsem se nevyspala, protože foukal vítr. Jenže tak silnej, že to vypadalo jako kdyby nám měla odletět střecha. Okolo baráku byli hřbitovy a tak mě zajímalo, jestli náhodou nebudou ráno okolo nás všude rozlítaný ty lyže co tam jsou zapíchaný (já vim, jsou to náhrobky, ale vypadá to jako lyže). Nebyli. A vítr foukal i ráno. Naspala jsem tak 3 hodiny a pořád mi bylo blbě. Vykašlala jsem se ráno na malování. To se mi fakt stává málokdy abych šla mezi lidi nenamalovaná.

Na Tokyo station jsem byla asi o hodinu a půl dřív než kluci. Naštěstí vím, že je tam wifi, tak jsem jim mohla psát a pokoušet se hledat ten vchod co mysleli. Udali, že tam je i Starbucks. Skvělý, ty mi google vyhodil tři. Tak jsem nabrala nejpravděpodobnější směr a celou dobu kluky proklínala (doufám, že to nečtou). Stejný vchody s nápisem Tokyo station jsem našla další dva, ale nebyl tam Starbucks. Ale i ten jsem brzy našla, pravda, že spíš náhodou. Takže poslední připojení na wifi a psaní klukům, že jsem mrtvá a je mi jedno kdy přijedou, sedim v nějakym Starbucks a je mi blbě. Odpověděli obratem, že mou urnu rádi odvezou do čech a rozpráší mě na nějakém hezkém místě. Alespoň jsem si při tom hynutí dala Cantaloupe frappucino nebo co to bylo. Bylo to drahý, sladký jak cecek a zatraceně dobrý.

Stejně když dorazili, měla jsem radost a pocit, že se mi po nich stýskalo za tu chvíli co jsme se neviděli. S Melem jsem pak skočila do B1F mrknout do Ghibli obchodu zda tam nebude nějaký hezký drak. Nebyl. Jen jeden malinkej z Cesty do fantazie. Pak už jsme pádili na vlak do Kyota. V mém případě se vlekli. A jelikož díky nemoci nemám moc hlad, aspoň ušetřím za jídlo. Vypadalo dost uboze, viz fotka. Jo ta hromada ubrousků je nakradená ze Starbucks místo kapesníčků. Šťastně do nich smrkám ještě teď.


pátek 6. května 2016

Den 7 - Tokyo - nemoc vyhrála

Dneska to bude krátký a smutný článek. Nemoc nade mnou vyhrála a i když to včera večer vypadalo, že to nakonec nějak zvládnu, přes noc se ukázalo že ne. Potila jsem se stylem, že ze mě opravdu lilo. Takže ráno jsem se rozhodla, že nikam nejdu a zkusím se vyležet.

Přes den jsem se zvládla leda najíst a vypít nějaký zelený čaj. Je to divné, nikdy mi nechutnal, ale tady mi přijde fakt dobrej. Největší atrakcí za celý den byl muž, holící se v kleče před zrcadlem. Netuším koho napadlo umístit zrcadlo ve výšce 1,2m, ale gratuluju mu, protože mi zajistil zábavnou podívanou.

Upřímně jsem zvědavá jak se bude vyvíjet zbytek výletu, protože aktuálně to vypadá, že bronies grupa se nedokáže dohodnout kdo, kde a kdy bydlí a tak si rezervují bydlení pro lidi co s nima nebydlí a neshodnou se ani na městě. Né že by se hádali, ale prostě se špatně pochopili. Takže část je na nějakym ostrově, část v Hirošimě a část někde v Tokyu s tím, že zítra teoreticky by dva z nich a já měli bydlet v Kyotu. Jsem fakt zvědavá na tohle dobrodružství a doufám, že ho ve zdraví přežiju, protože ta bodavá bolest na plicích a u srdce fakt neznačí nic dobrého.

čtvrtek 5. května 2016

Den 6 - Tokyo - Nakano Broadway

Do Nakana jsem chtěla už dlouho. Podle popisů to měla být ulice plná krámků v kterých si každý otaku stříkne štěstím do textilu. Takže ráno jsme se s Werkem zbalili z našeho hostelu, já si hodila krosnu k Františkovi a zbytku lidí z Avastu a vyrazila s Werkem do Nakana.

Metrem jsme tam frčeli asi 20min a nebylo mi úplně dobře. V metru jsem dokonce i párkrát trochu usla. Nicméně Nakano je konečná, tak by se nic nestalo. Pak stačilo chytit správný směr a v podstatě hned po vylezení z metra člověk viděl něco co vypadalo jako Nakano Broadway z fotek. Až na to, že tam nebyl ten nápis a ani otaku krámky. Tak jsme šli dál a dočkali jsme se aspoň toho nápisu. A hromady obchodů s jídlem, hadrama a dalšíma zbytečnostma. Našli jsme i jednu hernu, ale krámy s figurkama pořád ne. Werk zaplul do herny a já šla dál rovně. Najednou jsem se vynořila venku na ulici. Cože?! Jako kde jsou ty mrtě figurek? Přece to nekončí? Hm hele tamhle je Daiso, tak jsem aspoň prolezla třípatrový obchod a zjistila, že tam nic moc neni.



středa 4. května 2016

Den 5 - Tokyo - Kappabashi a Asakusa

Večer (čti o půlnoci) jsem se šťastně shledala s Františkem a zbytkem Avast teamu. Byli unavení z letadla a tak jsem je dlouho nezdržela. Přece jen, letět z USA, hnít 3 hodinky v Koreji a pak se ještě táhnout s kuframa z letiště na Tawaramachi a dalších 20min chůze k bydlení....prostě byli utahaní a já se jim nedivím. Ale stejně se mi od Františka nechtělo.

Noc byla hrozná, bylo mi vedro a necítila jsem se ok. Ráno mě brutálně bolelo v krku. Vycucala jsem Strepsils a vyrazila za Františkem. Pořád jsem hrozně šťastná, že je tu a že ho můžu vidět a držet za ruku a být s ním. Navíc má u sebe tajemnou čínskou plíseň, která dokáže zničit bolení v krku úžasnou rychlostí.

Koupili jsme si snídani ve stánku "U báby" jak mu říkáme už od minulého společného výletu. Protože tenkrát to bylo první místo kde jsem mu koupila jídlo. Taky jsme se stavili mrknout jestli je Owl café pořád na svém místě a pak jsme se rozloučili.

Já se zanořila do Kappabashi a můžu s klidem říct, že dnešek byl zatím nejlepším dnem vůbec. Víc jak půl dne chození po obchodech s věcma na vaření! Většině z vás to asi přijde hloupé, ale já vařím ráda a většina z těhle věcí u nás není k sehnání. Dost jsem se bála, že to bude turistické místo, ale opak je pravdou. Lidí tam sice bylo hodně, jenže všechno japonci. Turistů jsem viděla za celý den asi osm.



úterý 3. května 2016

Den 4 - Tokyo - Shibuya

Ráno jsme se zbalili a v duchu politovali člověka co po nás bude vynášet smetí. V 7mi lidech se holt už za dva dny udělá slušná hromada. Zvlášť když tu je všechno balený aspoň ve dvou igelitech a ještě na to dostanete igelitku zdarma. Výsledek byl asi 6 plných tašek bordelu.

Venku jsme se rozloučili a rozdělili se na skupinku jedoucí na con a skupinku jdoucí pěšky k dalšímu bydlení (tu tvořím já a Werk). Bylo to asi 10min chůze, ale bylo fakt teplo, takže jsem došla dost propocená. Ještě, že jsem s tím počítala hodila si do batůžku šaty. Pak jsem jen na hostelu, kde jsme nechávali krosny (protože check in byl až později), ladně zaplula na záchod a vyplula mnohem šťastnější a méně zpocená.

Vydali jsme se oklikou na metro. Po cestě jsme našli McDonald a nic moc teda. Jo a to ani nezmiňuju, že mě pořád zlobí žaludek a je mi blbě. Jeden cheez to nezachránil. Takže zbytek dne jsem stejně jako včera, fungovala na jedné lahvi velmi slabého ledového kafe. Při myšlence na jakékoliv jídlo mě bolel žaludek.


Narazili jsme kousek od bydlení na Owl Cafe. Doufám, že tam stihnem zajít. Na metru jsme se s Werkem rozdělili. On jel na arkády, já do Shibuyi mrknout na přechod, Hachiko a obchoďák. Metro jelo dlouho a samozřejmě jsem na konci vylezla na blbou stranu. To mělo za následek motání se v nějakém podivném obchoďáku a když jsem nakonec našla cestu ven, tak to bylo na ještě debilnější stranu a vůbec jsem netušila kde jsem a kde je ten blbej přechod.

pondělí 2. května 2016

Den 3 - Tokyo a Sanrio Puroland

Ráno bylo krušné. Respektive už noc byla krušná. Opět jsem si slíbila, že nikdy nebudu pít. Brufen zabral rychle, ale snídat se mi stejně nechtělo. Takže jsem se namalovala a vyrazila na hodinovou cestu metrem někam do hajzlu, protože postavit Puroland někde blízko by asi bylo moc jednoduchý.

Když už jsem si myslela, že fakt musím jet blbě, protože vytoužená stanice pořád nepřicházela, konečně jí zahlásili. Pak jsem vystoupila a přede mnou byla drogérie.....ok, jsem blbá a vlezla jsem tam. První nákup dnešního dne byl na světě. Jo jsem strašně otrávená z tmavých pudrů, BB creamů a dalších patlání na obličej. Prostě jsem běloba a tohle mi fakt odstínově nesedí.

Do Sanrio Purolandu jsem došla pěšky, je to kousek. Zacálovala jsem vlezný 3300yen a zhrozila se kolik je uvnitř lidí. Shopy jsem si chtěla nechat na konec a jelikož byl čas na oběd, šla jsem do jedné z jídelen. Ehm no, natřete ikeu na růžovo a máte to samý. Je tam hluk, děti, neskutečně lidí a navíc drahý jídlo. 1600yen za jídlo, po kterém mi bylo zbytek dne blbě. Pokud víte jak chutná takový ten nejlevnější mražený Tesco Quality hamburger ze strojově odděleného kuřecího, tak přesně tak chutnal můj hamburger a nugety, hranolky nebyli lepší a dezert byl hnusně uměle s sladkej. Takže za ty prachy mám skvělý talíř na památku.

neděle 1. května 2016

Den 2 - Tokyo

Ráno jsme opustili naše punkové ubytování, které jsem bohužel zapomněla vyfotit. Spalo se špatně, protože časový posun a chrápání spolubydlících. Ale dalo se to. Po zabalení věcí jsem vypadli a šli tak půl kiláku do dalšího bydlení, kde byl check in až večer. Tak nic no.

Rozhodli jsme se projít s krosnama.....respektive jsme došli k sámošce, nakoupili nějaké jídlo a kempili chvíli u sámošky. Asi po půl hodince nás to už nebavilo, tak jsme šli dál. Jo a bylo fakt nechutný teplo.

Najednou jsme se ocitli v čtvrti, co na mě působila povědomě. Byli tam krámky s kuchyňskýma potřebama. Uvědomila jsem si, že se slizce a zpoceně plahočím po Kappabashi. Kappabashi! Taková ta čtvrť s věcma do kuchyně a food sample, kam jsem chtěla zajít. Bohužel kvůli vedru a obrovskou krosnou na zádech se fakt nedalo nikam jít.

sobota 30. dubna 2016

Japonsko 2016 - den první

V předchozím článku jsem vám slíbila zápisky z cesty a hodlám to i dodržovat. Teda pokud se nestane něco opravdu nenadálého. Jako třeba kalba s japonskýma sexi chlapama v baru až do rána.....což se fakt asi nestane. Takže popis odletu z Prahy a příletu do Tokya je tu. Akorát jsem strašně utahaná, protože jsem opravdu dlouho nespala.

Ačkoliv, se mi večer povedlo usnout, ráno jsem se nadšením vzbudila nechutně brzo. Pokoušet se spát nemělo cenu, takže jsem dobalila krosnu a vyrazila na letiště. Byla jsem tam sice o hodinku dřív než jsem měla sraz s kamarádem, ale stejně mám atmosféru letiště ráda, tak mi to nevadilo.

Když dorazil Melgarh, tak jsme zabalili mojí krosnu a vyrazili vyměnit tištěný papír za letenky. Zábava nás čekala u kontroly. Čekala jsem, že budu pípat a taky jsem sakra pípala a detekční rám blikal jak vánoční stromek. Že by za to mohli moje goth kalhoty s hromadou zipů a cvočků? Byla jsem prošacována od milé a hezké slečny. Jsem asi divná, ale tyhle kontroly mi nijak zásadně nevadí, to mě spíš děsí ty co mají ve vyspělejších zemích, kde vlezete do nějaké kukaně přístroje vás oskenují.

Pak mě můj travel buddy protáh do VIP salonku. Bylo to skvělý, měli tam jídlo a pití zadarmo. Já ucucávala džus, Mel klopil pivo. Už jsem se zmínila, že je to člověk co rád paří? Asi ne, no tak si to pamatujte, protože ona cesta s ním byla docela jízda.

Já a Mel

První letadlo bylo super. Den předem nám přišel email, že si můžem zadarmo vybrat sedadla, tak jsme si vzali ty kde je hodně místa na nohy, to byl skvělý luxus, který bychom ocenili hlavně na dalším letu. Finské aerolinky jsou super.

Mezipřistání jsme měli v Helsinkách. Odnesla jsem si dva poznatky. Maj tam obchody s Mumínky a je tam zatraceně draho. Takže bageta skoro za 8 euro byla sice dobrá, ale nad tou cenou mi plakalo srdce (stejně jako nad plyšovým mumínkem za 21eur).


V letadle z Helsinek, bylo oproti tomu předchozímu strašně málo místa na nohy. A to i pro mě, která jsem malá a skladná. Finair se vytáh vlastně až když roznesli jídlo. Dámy a pánové, to bylo neuvěřitelně dobrý a byla toho hromada. A jelikož Mel je pařmen, tak si dal víno a já taky. Teda předtím jsem si ještě dala Anxiolan protože jsem doufala, že se trochu uklidním a usnu. Mám v letadlech fakt problém se spaním. Pak jsme si dali další víno a já doufala, že fakt usnu. S tím vínem jsem teda byla spíš decentní, stačí mi fakt málo. Takže jsem si ze svého cucla a zbytek dopil Melgarh. Bohužel jsem neusla po celý let. Jako vůbec. A nohy mi tuhly a dřevěněli a bylo to prostě pohybově a (ne)spánkově příšerný.

ukázka jak málo místa bylo v druhém letadle

takové jídlo si nechám líbit

dezert

Po příletu jsme prošli běžnou kontrolou, oběhali celý letiště kvůli simkám s netem, lístkům na vlak pro Mela a Rail Passům. Na ty jsme stáli asi 40min frontu. Pak už jen stačilo vlést do vlaku a dojet do města kde čekal další kamarád, vracející se ze Zélandu.

fronta, bohužel ne na banány. A ta taška paní přede mnou, mě štvala celou dobu. Už léta jí chci

Při přestupu na normální metro jsme zjistili dvě věci. Jednak jsem jela tim luxusnim vlakem bez lístku a Mel ztratil svůj třídenní lístek na metro. Chvilku jsem se bavila se zaměstnancem v uniformě, který pouští do metra. Rozhovor probíhal stylem: On ukazuje lístek, já Railpas, on se mě pokouší vysvětlit, že mám mít lístek, já ukazuju Railpass, zas lístek, JR Pass. Pak jsem mu naznačila, že se omlouvám a že to klidně zaplatim. Když viděl že tahám peněženku a chci mu dát peníze, řek ať radši jdu. Tak doufám, že to nevypadalo, že ho uplácim.

Po tom co jsem prošla turniketamam, Mel stál pořád na druhé straně a šacoval se. Následovala chvilka pokřikování na sebe s tim, že ztratil ten lístek. Tak si holt došel koupit jinej. Pak už jsme jen dojeli do stanice kde na nás čekal kamarád Pidi a podle vytištěné mapky našli ubytování.

A jaké překvapení, oni nás nečekali a vypadalo to, že náš pokoj mají obsazený. Bomba. Takže jsme si 15min poseděli v kuchyňce a slečna co s náma komunikovala, zuřivě mezitím s někým telefonovala a zkoušela zařídit volný pokoj. Nakonec se podařilo a máme pokoj pro dva. Tak se v něm mačkáme tři. Ale bydlíme.

S velkou slastí jsme se osprchovali a vyrazili do města. Dost na mě a Mela dopadala únava. Ale tak, jídlo jsme zvládly, pár heren jsme prošli a Pidi nás zatáhl do nějakého podivného obchodu s elektronikou, kde byl strašně milý starý prodavač co, světe div se, uměl anglicky. Moc se mu líbili moje vlasy a ptal se na Českou Republiku a Slovensko. Nakonec jsme zašli do Yodobashi a tam už jsme byli fakt mrtví a jen koukli na pár věcí a jeli spát.


Vím dneska to nebyl nic moc článek, ale fakt jsem nespala od 5:30 ráno v pátek českého času a teď tu mám skoro 19 místního času. Takže už to moc nedávám a píšu z posledního.

detal zeleně

sova

jediná věc co v ufocatcherech stála za to

Edit: Melgarh ten lístek nakonec našel v kapse u košile. Jo a pokud máte chuť, můžete mě sledovat na instagramu kde jsem jako sovizena. Jsem nechutně posunutá v čase, takže ačkoliv je tu půlnoc, právě jsem majitelce našeho bydlení popřála dobré ráno. Taky ještě musím zkusit rozchodit simku s internetem. Zítřek bude jistě zábavný.

neděle 24. dubna 2016

Návrat domů...tak trochu

Tak už to pomalu budou dva roky co jsem naposled byla v Japonsku. Strašně se mi stýská a s lítostí koukám na fotky. U stolu mám lišky bohyně Inari a  Darumu s jedním očkem a tedy i přáním, které se už brzy splní. Za pár dní zas letím do Japonska. Mám strašnou radost a těším se tam jako kdybych se vracela domů.


Přesný plán co chci vidět nemám. Mám vypsané nějaké věci, ale přesné plánování opravdu nemá smysl. Ráda bych konečně navštívila Sanrio Puroland. Taky se chci podívat do několika tématických café, ale už teď je mi jasné, že ve všech si asi nezvládnu dát hezky nazdobené jídlo. Přežírat se sice umím, ale tohle by bylo moc i na mě. Samozřejmě nevynechám Daiso ani různé drogérie a obchody s blbostma. Ale spíš na podívání, než na nákupy.....i když je mi jasný, že nějaké ty peníze zahučí v bazarech s anime figurkama. Určitě spoustu času strávím v hernách. Taky chci zas okouknout modelářské obchody, kvůli nové karosérii na moje autíčko. Ráda bych obecně trochu víc prošla Tokyo, jenže to jsem si říkala i minule. Je prostě obrovský a i kdybych byla měsíc jen v Tokyu, stejně ho neprojdu. 

Druhý splněný sen je Seoul. Jop už je to tak, když budu tak blízko, prostě si zaletím do Jižní Koreje na nákupy kosmetiky. Bude to fakt rychlovka stylem jeden den přílet, jeden nákupy a další den odlet. Jsem zvědavá jak to dám. Pokud máte někdo s Koreou zkušenosti a chcete se podělit o věci typu "jak koupit kartičku na autobus" tak klidně napište to dolu do komentářů.

Taky si tak trochu vyzkouším, jaké je to jet s větší skupinou. Celkově nás jede šest a sedmý se vrací z Nového Zélandu, tak s ním máme sraz rovnou v Japonsku. A aby to nebylo jednoduché, tak jsem separovaní do dvojic a každá dvojce letí jiný den a někteří i do jiného města.....inu když sháníte levné letenky, trochu se to komplikuje.

Problémy s velkou skupinou se projevují už od začátku. Zvlášť když někteří z nás ani nežijí v ČR a domluva na všem probíhá v podstatě přes fb chat. Navíc, každý má jiné zájmy a body co by chtěl vidět. Takže jediná společná věc bude patrně Japan Ponycon. Tedy až na to, že já tam nejdu a ostatní jo. Poníky mám ráda, ale na con se mi prostě nechtělo, takže jsem vstupenky nekupovala. Zpětně je mi to trochu líto, protože dva kamarádi tam budou mít přednášku. Zajímalo by mě jak to bude probíhat, když oni neumí japonsky a japonci anglicky.

No a po zbytek výletu se prostě budeme nějak prohazovat a separovat podle toho kdo kam chce jet a co chce vidět. Mě nezajímá moc příroda, chrámy už jsem taky nějaký viděla, možná dám nějaký ten park. Ostatní zas nezajímají moje nákupy a do heren půjdu tak akorát s Xsoftem a Werkem, s kterýma už jsem byla minule a předminule.

A jelikož se pořád setkáváme u mnoha lidí s takovým tím dětským povzdechnutím: "Ty jedeš do Japonska? Tam bych taky chtěl, ale je to hrozně drahý, tam se nikdy nepodívám", rozhodli jsme se být zlý a sarkastický a asi si pořídíme tématická trika.


Ono to prostě není drahý, oproti situaci před lety se dají letenky sehnat opravdu za hubičku. Pamatuju si, že jedna z prvních letenek jednoho kamaráda, který začal létat ještě dřív než my, stála skoro třicet tisíc. To jsou peníze se kterýma tam dneska lidi lítaj na tři týdny. Od začátku roku byli zpáteční letenky dokonce chvíli i za šest tisíc. Za to se nepodíváte snad ani do Chorvatska. Normální cena se dnes pohybuje okolo 13-15k. To není nic na co by člověk nebyl schopen našetřit. Jen si prostě musíte vybrat jestli půjdete každý pátek kalit nebo pojedete do Japonska. Jestli půjdete na večeři do dobré restaurace nebo pojedete do Japonska. Jestli si budete vařit obědy do práce doma a pojedete do Japonska nebo budete každý den nechávat v nějaké hospodě 80-100kč za oběd. Jestli opravdu potřebujete tohle nové tričko nebo pojedete do Japonska. Myslím, že dalších příkladů asi netřeba. Tím končím zlé a sarkastické okénko a vracím se do pozitivního stavu.

Pokusím se samozřejmě zase psát každý den nějaký ten článek co jsem zažila, viděla, koupila. Jen minule to bylo trochu namáhavé a už nejsem nejmladší :-). Vstávat v 8 a do 2 ráno psát články možná nedám. Ale kvůli vám a kvůli tomu jak hezky jste mi minule články komentovali, se budu fakt snažit.

pátek 15. dubna 2016

Sephora a Tony Moly

Dneska jsem ve schránce našla katalog od Sephory s podtitulem Mummy Chic. Skoro jsem to kvůli tomu názvu a první stránce ani neotevřela. Nemám ráda děti a tlusťoučké odrostlé mimino není nic co toužím vidět v časáku kde mi nabízej parfémy za 2k a předraženou kosmetiku.

Ale tak nedalo mi to a časák jsem otevřela. Na první pohled mi přišlo, že změnili grafika nebo někoho kdo mu do toho kecá. Katalog mi přijde nepřehlednější a na stránku je toho nahňácáno hodně. Slovy Rubyho Rhoda: "Ale to nevadí", protože nás zajímá hlavně jedna přehledná dvojstránka se značkou Tony Moly.


Mrkla jsem se jak se liší ceny v Sephoře a na ebay a ráda bych se s vámi o tuhle legraci podělila. Ceny na ebay jsem dohledávala dneska a samozřejmě se můžou hýbat, ale patrně ne asi tolik aby se vyplatilo jít do Sephory.

1. Silky Smooth Balm - cena v Sephoře 490 Kč, ebay 240 Kč
2. Blackhead Steam Balm - cena v Sephoře 390 Kč, ebay 191 Kč
3. Tightening Cooling Pack - cena v Sephoře 390 Kč, ebay 199 Kč
4. a 5. Petite Bunny Gloss Bar - cena v Sephoře 170 Kč, ebay 103 Kč
6. Pocket Bunny Moisturizing Mist - cena v Sephoře  290 Kč, ebay 177 Kč
7. Panda's Dream White Sleeping Pack - cena v Sephoře  390 Kč, ebay 202 Kč
8. Panda's Dream So Cool Eye Stick - cena v Sephoře  290 Kč, ebay 144 Kč
9. Panda's Dream White Hand Cream - cena v Sephoře  240 Kč, ebay 160 Kč
10. Mini Peach Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 120 Kč
11. Mini Green Apple Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 114 Kč
12. Mini Cherry Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 120 Kč
13. Banana Hand Milk - cena v Sephoře  220 Kč, ebay 104 Kč
14. Banana Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 84 Kč
15. Bbo Bbo Lip Balm Blueberry - cena v Sephoře  250 Kč, na ebay jsem dohledala jen Kiss Kiss 113 Kč
16. Bbo Bbo Lip Balm Honey - cena v Sephoře  250 Kč, platí to samé co u 15.
17. Snail Hydro Gel Mask - cena v Sephoře  190 Kč, ebay 107 Kč
18. I'm Real Mask Tomato - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 59 Kč
19. I'm Real Mask Aloe - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 48 Kč
20. I'm Real Mask Seaweeds - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 59 Kč

Takže drahá Sephoro, opravdu gratuluju ke skvělému tahu. Věřím, že prodejci na ebay na tom netratí a i kdybych počítala, že jste na každý z těch produktů museli zaplatit atestaci pro EU, tak nahodit cenu jednou takovou skoro na každý produkt a u masek to přešvihnout dokonce dvakrát, to je fakt pecka.

Takže sice jsem se těšila, že korejská kosmetika bude v ČR zas o něco dostupnější, ale kupovat si jí budu dál jinde. Pokud Sephora neudělá nějakou mega akci 1+1 zdarma, tak pro kohokoliv s internetem a zdravým mozkem nemá cenu nakupovat Tony Moly v Sephoře.

sobota 9. dubna 2016

Tak trochu Canmake speciál aneb Dallas - díl 3

Opět jsem se zanořila do hlubin adresářů a podadresářů ve svém PC a opět jsem vyhrabala spoustu fotek kosmetiky na kterou fakt nemá cenu dělat pořádné recenze. Takže si uvařte kakao a užijte si spoustu fotek a zbytečného čtení.


Etude House: Dear Princess Lip Balm je fakticky stará záležitost. Tak stará, že už dávno není k sehnání....ale to vlastně vůbec nevadí, protože stejně nebyl dobrej. Jednalo se spíš o lesk než balzám. Muselo se do toho hrabat prstem a dopotřebovala jsem to teprve nedávno. Bylo toho OPRAVDU obří množství. Jediné pozitivum je, že mám hezký kalíšek. Bohužel ze zatraceně masivního skla, takže je hrozně těžkej a to mě rozčiluje. Jo a tak jedovatě "jahodově" růžovou barvu jako vidíte na fotce, to fakt mělo.

středa 30. března 2016

Nejvíc hnusná a odporná maska ever

Musím se s vámi podělit o nejnovější negativní kosmetickou zkušenost. Mám takovou malou zálibu ve zkoušení levných plátýnkových masek a hledání jestli se mezi nima nenajde nějaká fakt dobrá. No tak tentokrát se mi povedlo natrefit asi na tu nejhorší co jsem zatím měla.


Možná mi už od začátku mohla být maska podezřelá. Jednalo se o ING'S Essence Mask sheet: Coenzyme Q10, za celých 500Won - což je zhruba 11Kč. Ano za tu cenu to plátno tak nějak vyrobíte a zabalíte, ale ingredience se vám do těch 11Kč už nevlezou takže tam nacpete cokoliv co zrovna bublá v nejbližší fabrice.

Samotný plátýnko bylo hodně suchý, skoro jako kdyby ho ždímala šetrná korejská babička. Aspoň že velikost byla příjemná. I když okolo očí mi to bylo trochu malé. Nechala jsem si to na sobě předpisově dle návodu 20min a pak masku sundala. Už na obličeji to nebylo moc příjemné, ale po sundání to bylo teprv něco. Prostě pocit jako by vám obličej někdo ojel šmirglem.

Snad ještě nikdy se mi po masce nestalo, že bych měla pocit poškrábané, odřené nebo chemicky popálené pleti. Teď už vím jaké to je. Je to hnus a zaplať pánbůh, že po namazání silné vrstvy toho nejlepšího krému co doma mám to do rána přešlo.

Klika je, že tuhle sračku na ebay neseženete (nebo alespoň já jí tam nedohledala), takže pokud neobjednáváte z testerkorea, tak na ní nenarazíte a nemáte se tudíž čeho bát.

P.S. Omlouvám se citlivějším povahám za použité expresivní či drsnější výrazy. Prostě to jinak nešlo.

P.P.S. Při zkoušení masky nebyla zraněna nebo zabita žádná Dášenka.

neděle 20. března 2016

Doplněk stravy DonnaHAIR

Na podzim jsem měla naprosto děsivý vlasopad. Moje vlasy byly neskutečně slabé, konečky vypadaly spíš jako palmičky a při česání jsem z hřebene vyndavala množství, z kterého by se dala pomalu udělat paruka.

Někde jsem narazila na pochvalnou recenzi na doplněk stravy DonnaHAIR a tak jsem nelenila a objednala. Byla jsem vážně hodně zoufalá a věřila v zázrak za 374Kč. Netrvalo dlouho a balíček skutečně dorazil. Od 21.10.2015 jsem tedy začala pečlivě zobat. Obsah měl vydržet na 4 měsíce.


Rovnou se přiznám, že sem tam jsem den nebo víkend vynechala, protože jsem fakt trubka zapomnětlivá. Ale nemyslím, že by to na celkovou 4 měsíční kúru mělo mít zásadní vliv a že by kvůli tomu neměla fungovat.

Jelikož už nezobu, můžu sepsat svá pozorování. Na krabičce je slečna s brutálně nakulmovanýma vlasama a okolo ní sliby, na které se hned blíž mrknem:

Výživa a růst - nepřijde mi, že by to byl markantní rozdíl oproti předchozímu stavu. Vlasy mi rostou stále stejně pomalu, vždycky mi rostly extrémně pomalu. Jak moc jsou vlasy vyživené asi jen tak nezjistím. Zeptala bych se jich, ale neumí mluvit. Na pohled vypadají OK, ale fakt těžko soudit jestli za to může DonnaHAIR nebo prostě to, že můj šampón a kondicionér stojí každý přes 200Kč a skoro pokaždé, když si umývám vlasy si dělám tak hodinovou masku.

Síla a pevnost - dobrá tohle pozoruji až v posledním měsíci. Vlasy vypadají pevnější, ale s tou silou bych to taky nepřeháněla. Jenže tu pevnost přisuzuju spíš novému šamponu. Střídám TONI & GUY s Lush šampukem New a TOMU já říkám fakt viditelný rozdíl.

Barva a lesk - to opravdu neposoudím, modré, fialové nebo zelené vlasy, které jsem za tu dobu měla, fakt barevnější nebyly a lesklé byly podle toho, jakým způsobem jsem si myla hlavu (čti jestli jsem si opláchla vlasy studenou vodou).

Pokožka hlavy - v návodu píšou, že to pečuje o pokožku hlavy a má to pomáhat od mastných či suchých vlasů. To patrně zas nabourává moje pravidelné dvouměsíční peroxidování kdy konce jsou suché a kořínky vlastně normální (pokud se mi je nepovede spálit - což se mi stalo snad jednou). Dál bych podle návodu měla mít větší objem vlasů. Hele chápu, když je tohle napsaný na laku na vlasy, ale díky tomu, že něco obsahuje zinek a vitamin A, případně extrakt z prosa, fakt nečekám, že mi budou odstávat vlasy a budu mít větší objem.

V návodu se člověk dočte, že účinek se dostavuje již po prvním měsíci užívání. Výraznější znatelné změny po 2-3 měsících. Viděla bych to spíš po těch 3. Není to zázrak, myslím, že vlasopad mi skončil spíš přirozeně než díky DonnaHAIR, ale zlé to taky není. Sem tam není špatné zobat nějaké doplňky stravy i když myslím, že pokud člověk jí opravdu kvalitně a vyváženě a nemá zdravotní problémy či nepotřebuje zvýšený příjem nějakého prvku, tak to není třeba.

Šla bych do DonnaHAIR znovu? Ne. Asi bych zkusila něco jiného. Třeba GS Eleden. Pokud se ptáte proč, tak vlastně z naprosto prostých důvodů.
1) jsem zvědavá jestli to bude jiné
2) tak nějak se mi stalo, že v tom GS pracuju a přece nebudu zobat konkurenční doplňek :-)


neděle 13. března 2016

Skinfood: Black Sugar Cleansing Oil

Miluju odličovací oleje. Člověk si pumpne do dlaně olej, rozmaže si ho po obličeji, rozpatlá si makeup úplně všude a pak to prostě a jednoduše spláchne vodou a případně dočistí pleť dalšíma věcma. Ale oproti běžnému odličování ubrouskama nebo tampónkama nikde nic netaháte a nedřete. Prostě jen rozmazáváte olej po obličeji bez jakékoliv námahy, tahání nebo dření. Čím jsem starší, tím víc mě štve si něčím dřít po obličeji a upřímně si už neumím představit, že bych si řasenku odrbávala dolů vatovým tampónkem.

Naneštěstí jsem asi olejový barbar a nejsem schopná rozeznat jemné nuance mezi různými oleji. Takže recenze na Skinfood: Black Sugar Cleansing Oil, bude poměrně krátká.


Balení je fajn i když občas trochu zazlobilo dávkování a vypumplo olej prudce a trochu mi z dlaně vystříkl. Zajímavý detail je zarážka kterou odstraníte a můžete pumpovat. Žádné víčko k tomu není, jen ta zarážka. Na doma dobrý, na cesty fakt ne. Zarážku jsem vyhodila a olej mi stál v koupelně na poličce víc jak půl roku než jsem ho vyjela.

V podstatě nijak nevoněl, což spíš oceňuju. Nemusí mi všechno co na sebe mažu nějak vonět. Rozpouštěl stejně kvalitně jako jiné oleje co jsem měla. V lahvičce je 170ml oleje a tohle balení už asi neseženete, leda upgradované s 200ml a to se na ebay prodává cca za 350Kč. To není tak špatná cena pokud jste vydělávající osoba. Takže doporučení dnešního dne zní: Pokud máte problémy s běžným odličováním, můžete zkusit olej.

A malý tip na závěr. Pokud chcete vyzkoušet olej, ale jste líní objednávat z internetů, tak jsem zahlédla nějaký Balea olej v DM.

neděle 6. března 2016

Etude House: Lash Perm Curl Fix Mascara - Plum Burgundy

Když mi přistál v emailu newsletter oznamující Etude House: Lash Perm Curl Fix Mascara, zajásala jsem. Na obrázku totiž bylo i korejské oko namalované v odstínu Plum Burgundy a vypadalo to, že jsem našla zábavně barevnou červenou řasenku s kterou budu ještě divnější než obvykle. Nelenila jsem a řasenku objednala.


Řasenka má kombinovaný kartáček s jednou stranou na prodloužení a s druhou stranou pro zahuštění řas. Bohužel aby s tím člověk vykouzlil hezky vypadající řasy, musí se s nima fakt děsně srát a obtahovat několikrát oběma kartáčkama. To mě prostě nebaví.


Další věc co mě na řasence mrzí, je barva. To co vidíte na fotce, může v podstatě odpovídat názvu Plum Burgundy. Rozhodně to, ale neodpovídá fotce, která mi přišla v newsletteru. Tohle prostě na oku vypadá hnědě a ne červeně. Já vím, že ta fotka je photoshopená, ale prostě jsem čekala, že výsledek bude vážně červenější. Tahle barva mě nebaví.


Poslední věc co mě nebaví, můžu konstatovat až po nějaké době používání a zkoušení (proto o téhle řasence píšu až teď). Slovíčko Perm je v názvu oprávněně. Přesně díky tomu, jak řasenka drží, ji používám strašně nerada. Ona totiž nejde dolu. Jakože vůbec. Ani micelární vodou, ani čistícíma pěnama, ani olejem, ani jakýmkoliv jiným čištěním a ani kombinací všeho co jsem právě zmínila. Prostě drží a vy si mnete oči, drbete je, dřete je, přicházíte o řasy a ta svině tam prostě pořád je.

Když si vezmu, že tahle řasenka mě stála víc jak dvě kila, je mi smutno. Nevím jak a kdy ji vypotřebuju. Možná bych si s ní mohla barvit vlasy, protože to je asi jediné rozumné využití pro takhle moc držící barvu.